Umělá inteligence, mladá generace a technologičtí dinosauři. Kdo má vlastně navrch?

A není to jen otázka zaměstnání. AI se postupně zabydluje ve školách, v podnikání, na sociálních sítích i v běžné komunikaci. Zkrátka téměř všude, kde se ještě nedávno člověk musel spolehnout především na vlastní znalosti, zkušenosti a schopnost poradit si s problémem.

Zajímavé přitom je, jak rozdílně k této změně přistupují jednotlivé generace.

Pro dnešní dvacetileté je ChatGPT nebo některý z dalších nástrojů umělé inteligence poměrně přirozenou součástí digitálního světa. Narodili se do prostředí, ve kterém už existoval internet, mobilní telefony a později sociální sítě. Nové aplikace přicházejí a odcházejí, některé vydrží několik let, jiné zmizí dříve, než si na ně člověk pořádně zvykne. Není tedy příliš překvapivé, že ani umělou inteligenci nevnímají jako nějakou zásadní technologickou revoluci. Prostě další nástroj, který je k dispozici a který by byla škoda nevyužít.

Pro generaci dnešních padesátníků a šedesátníků je situace poněkud jiná. Mnozí z nich už mají za sebou třicet nebo čtyřicet let pracovních zkušeností, vybudované profesní postavení, vlastní postupy a znalosti, které získávali postupně, často metodou pokusů a omylů. A najednou se objevuje technologie, která dokáže během několika sekund vytvořit výsledek, na kterém by ještě před několika lety pracovali celé hodiny.

Mohlo by se tedy zdát, že mladší generace má jednoznačně navrch.

Pravdou však je, že celá věc je podstatně zajímavější.

Generace, která musí držet krok

Začněme u těch mladších.

Používání umělé inteligence pro ně přestává být pouze otázkou zájmu o nové technologie. Stále častěji jde také o určitý společenský a pracovní tlak. Pokud spolužáci dokážou s pomocí AI připravit prezentaci za půl hodiny, proč by ji někdo jiný vytvářel celé odpoledne? Jestliže kolega zvládne s pomocí generativních nástrojů připravit několik variant reklamní kampaně během dopoledne, bude zaměstnavatel ochoten čekat dva dny na člověka, který pracuje tradičním způsobem?

Samozřejmě záleží na kvalitě výsledku. Jenže právě tu nemusí být vždy jednoduché posoudit.

Podle údajů OECD používala v roce 2025 generativní umělou inteligenci více než třetina obyvatel sledovaných zemí. Mezi studenty od šestnácti let šlo přibližně o tři čtvrtiny. Výrazné rozdíly mezi věkovými skupinami tedy nejsou pouze dojmem, ale skutečně pozorovaným jevem.

Americký Pew Research Center navíc v únoru 2026 zveřejnil výsledky průzkumu, podle kterého už 54 % dospívajících ve věku 13 až 17 let použilo AI chatbot při školní práci. Desetina dokonce uváděla, že jej využívá při většině nebo všech školních úkolů.

To už není nějaká okrajová záležitost několika technologických nadšenců.

Je však třeba si uvědomit, že schopnost používat určitý nástroj ještě automaticky neznamená schopnost porozumět výsledkům jeho práce. A už vůbec ne schopnost rozpoznat, kdy je výsledek chybný.

Dnešní student může s pomocí AI vytvořit poměrně složitý program, aniž by dokonale rozuměl jeho jednotlivým částem. Může připravit ekonomickou analýzu, přestože by měl problém vysvětlit některé použité výpočty. Stejně tak může napsat odborně vypadající článek o tématu, o kterém ještě před hodinou prakticky nic nevěděl.

To samo o sobě nemusí být špatně. Pokud mu AI pomáhá učit se, vysvětluje souvislosti a umožňuje postupně pronikat do složitější problematiky, je to výborný nástroj.

Poněkud horší situace nastává, pokud se z pomocníka stane náhrada vlastního přemýšlení.

A právě tady se začíná objevovat jeden docela zajímavý generační paradox.

Technologičtí dinosauři, kteří ten technologický svět pomáhali vytvářet

Občas mám při sledování některých diskusí pocit, že mladší generace považuje každého člověka nad padesát let za jakýsi pozůstatek analogové minulosti. Za člověka, který se narodil někdy mezi vynálezem knihtisku a první parní lokomotivou a jehož největším technologickým úspěchem bylo naučit se ovládat dálkový ovladač televizoru.

Přitom je na celé věci něco docela úsměvného.

Dnešní padesátníci jsou totiž mimo jiné generací, která zažila nástup osobních počítačů, rozšiřování internetu, vznik prvních komerčních webových služeb, digitalizaci fotografie, mobilní komunikace a později také chytrých telefonů. A rozhodně nebyli jen pasivními diváky.

Mnozí z nich tyto technologie zaváděli do praxe, programovali první firemní informační systémy, budovali počítačové sítě, vytvářeli webové stránky nebo se podíleli na vývoji softwaru, který dnes používají miliony lidí.

Jistě, nebylo by správné tvrdit, že dnešní padesátníci vymysleli internet. Jeho základy vznikaly už v předchozích desetiletích a zásluhy patří několika generacím vědců, inženýrů a programátorů. Ostatně samotný World Wide Web vznikl na přelomu osmdesátých a devadesátých let díky práci Tima Berners-Lee a jeho spolupracovníků v CERNu.

Podstatné je ale něco jiného.

Technologie, které dnes mladší generace považuje za naprostou samozřejmost, musel někdo navrhnout, vybudovat, vyzkoušet a postupně zdokonalovat. A velká část lidí, kteří se na jejich rozvoji podíleli, je dnes právě ve věku padesáti nebo šedesáti let.

Někteří z nich si ještě pamatují dobu, kdy počítač neměl pevný disk, připojení k internetu bylo malým dobrodružstvím a vytvořit webovou stránku znamenalo skutečně vědět, co člověk dělá.

Dnes si lze nechat webovou stránku vygenerovat během několika minut.

Což je nepochybně úžasný pokrok.

Jen bychom neměli zapomínat, že za možností napsat několik vět do chatovacího okna stojí desítky let práce lidí, kteří žádné takové okno k dispozici neměli.

A mimochodem, schopnost rychle ovládat mobilní telefon ještě z nikoho nedělá odborníka na informační technologie. Stejně jako skutečnost, že někdo používá počítače třicet let, automaticky neznamená, že rozumí současné umělé inteligenci.

Věk zkrátka není příliš spolehlivým měřítkem technologických schopností.

Zkušenosti jako výhoda, o které se příliš nemluví

Zkusme si představit dva lidi, kteří dostanou stejný úkol.

První je mladý programátor, který výborně ovládá současné AI nástroje. Dokáže rychle formulovat zadání, využívat různé modely, kombinovat jejich výstupy a během krátké doby vytvořit funkční aplikaci.

Druhým je programátor s třicetiletou praxí. Má za sebou vývoj několika rozsáhlých systémů, jejich modernizace, opravy a také řadu nepříjemných situací, kdy se původně jednoduché řešení ukázalo po několika letech jako poměrně zásadní problém.

Oba použijí stejnou AI.

Mladší může být rychlejší při práci s nástrojem. Starší však pravděpodobně položí některé otázky, které by toho mladšího ani nenapadly.

Co se stane, až databáze nebude obsahovat tisíc záznamů, ale deset milionů? Jak se bude systém udržovat za pět let? Co když se změní požadavky zákazníka? Jakým způsobem budou řešena přístupová práva, zálohování nebo případná migrace dat?

To nejsou otázky, na které by AI neuměla odpovědět.

Problém je v tom, že se na ně někdo musí nejdříve zeptat.

A právě tady mohou být zkušenosti obrovskou výhodou.

Podobné je to v obchodě, stavebnictví, účetnictví nebo prakticky jakémkoli jiném oboru.

Zkušený obchodník nemusí mít tak rychlé prsty na klávesnici jako jeho mladší kolega. Může však vědět, že určitý zákazník ve skutečnosti neřeší cenu, ale spolehlivost dodavatele. Že nabídka, která vypadá ekonomicky výhodně, může později přinést problémy. Nebo že některé obchodní jednání vyžaduje trochu jiný přístup, než jaký doporučuje obecná příručka.

Pokud takový člověk dokáže své zkušenosti předat AI, získává mimořádně schopného pomocníka.

AI může připravit podklady, porovnat varianty, upozornit na možné souvislosti nebo zpracovat rozsáhlé množství informací. Člověk pak posoudí, zda výsledek odpovídá skutečnosti a jestli je použitelný v konkrétní situaci.

Začátečník může získat úplně stejnou odpověď.

Jen nemusí poznat, že je v ní chyba.

Nelze tedy automaticky předpokládat, že ten, kdo AI používá častěji nebo rychleji, ji také využívá lépe.

A už vůbec ne, že s její pomocí dokáže nahradit zkušenosti získávané desítky let.

Jenže zkušenosti mohou také překážet

Abychom ovšem starší generaci příliš nechválili, je třeba zmínit i druhou stranu mince.

Zkušenosti jsou nepochybně cenné, ale mohou také vytvářet určitou neochotu měnit zavedené postupy.

Člověk, který dvacet let pracuje určitým způsobem a dosahuje dobrých výsledků, nemusí vidět důvod, proč by měl něco měnit. Má své nástroje, vlastní systém práce a postupy, které se mu osvědčily.

A najednou přijde někdo s tvrzením, že velkou část jeho práce dokáže během několika minut zvládnout umělá inteligence.

Není příliš překvapivé, že první reakcí může být nedůvěra.

Někdy oprávněná, jindy nikoli.

Vzpomínám si na dobu, kdy se v některých firmách zaváděly první počítače. Část zaměstnanců byla přesvědčena, že papírová evidence je přehlednější, spolehlivější a vlastně úplně dostačující.

Z dnešního pohledu to působí poněkud úsměvně.

Jenže tehdy měli často pravdu alespoň v tom, že první počítačové systémy nebyly zdaleka tak dokonalé, jak jejich dodavatelé slibovali.

Podobně je tomu dnes s AI.

Některé její možnosti jsou skutečně mimořádné. Jiné jsou zatím přeceňované a některé výsledky vyžadují tolik kontroly a oprav, že člověk nakonec mnoho času neušetří.

Zkušený pracovník by proto neměl nový nástroj odmítat jen proto, že je nový. Stejně tak by ale neměl bezvýhradně přijímat tvrzení, že všechno, co dosud dělal, lze nyní automatizovat.

Rozumnější je zjistit, kde technologie skutečně pomáhá a kde je lepší spolehnout se na vlastní úsudek.

Což ostatně platí bez ohledu na věk.

Když umělá inteligence začne přemýšlet místo nás

Jedním z nejzajímavějších důsledků masového používání AI může být postupná změna způsobu, jakým přistupujeme k řešení problémů.

Dříve bylo potřeba určitou informaci vyhledat, porovnat několik zdrojů, pochopit souvislosti a následně z nich vyvodit závěr.

Dnes můžeme celý tento postup zkrátit na jedinou otázku.

A často dostaneme odpověď, která je formulována tak přesvědčivě, že nás ani nenapadne ji zpochybňovat.

Výzkumníci z Microsoft Research a Carnegie Mellon University v roce 2025 zkoumali, jak používání generativní AI souvisí s kritickým myšlením znalostních pracovníků. Ve studii zahrnující 319 respondentů zjistili mimo jiné souvislost mezi vyšší důvěrou v AI a nižším zapojením kritického myšlení při řešení pracovních úkolů.

Je třeba zdůraznit, že studie neprokazuje, že by používání AI automaticky snižovalo inteligenci nebo způsobovalo ztrátu schopnosti přemýšlet. Ukazuje však na riziko, které bychom neměli přehlížet.

Pokud totiž člověk přestane nad výsledkem přemýšlet, protože předpokládá, že stroj už to udělal za něj, může velmi snadno přehlédnout chybu.

A v tomto ohledu mohou být dlouholeté zkušenosti poměrně účinnou pojistkou.

Zkušený účetní často pozná, že určitý výsledek nedává ekonomický smysl, i když je matematicky správně. Technik může odhalit problém v návrhu zařízení, protože podobnou situaci už několikrát řešil. Programátor si všimne konstrukce, která sice funguje, ale v budoucnu může způsobit potíže.

AI tyto souvislosti nemusí znát, pokud jí je nikdo neposkytne.

Nebo je může vyhodnotit nesprávně.

A právě proto považuji za poněkud nebezpečnou představu, že s dostatečně výkonnou umělou inteligencí už nebude potřeba ničemu pořádně rozumět.

Kde se vezmou budoucí odborníci?

S tím souvisí ještě jeden problém, o kterém se podle mého názoru zatím nemluví dostatečně.

Pokud budou mladí lidé stále častěji používat AI k řešení úkolů, na kterých se předchozí generace učily, jakým způsobem získají potřebné zkušenosti?

Vezměme si opět programování.

Začínající programátor dříve strávil poměrně hodně času hledáním chyb, studiem dokumentace, zkoušením různých postupů a postupným pochopením toho, proč některé řešení funguje a jiné nikoli.

Dnes mu AI dokáže velkou část této práce výrazně usnadnit.

To je výborné, pokud současně chápe, co vytvořený kód dělá.

Poněkud horší je, pokud se spokojí s tím, že program funguje, a dál se o něj nezajímá.

Za několik let pak může mít za sebou řadu vytvořených aplikací, ale poměrně malé zkušenosti s jejich skutečným návrhem, údržbou nebo řešením složitějších problémů.

Podobné riziko existuje i v dalších profesích.

Jak se mladý účetní naučí rozpoznávat neobvyklé ekonomické situace, pokud za něj většinu analýz provádí automatizovaný systém? Jak získá začínající grafik cit pro kompozici a typografii, pokud bude pouze vybírat z vygenerovaných návrhů? A jak se budoucí obchodník naučí jednat se zákazníky, pokud bude většinu komunikace připravovat chatbot?

Samozřejmě není nutné, aby se každá generace učila úplně stejným způsobem jako ta předchozí. Technologický pokrok vždy některé činnosti odstranil a jiné vytvořil.

Ale určité zkušenosti nelze získat pouhým přečtením správné odpovědi.

Člověk je získává právě tím, že problém řeší.

Někdy pomalu. Někdy neúspěšně. A občas také za cenu poměrně nepříjemných chyb.

Pokud tento proces úplně přeskočíme, můžeme jednou zjistit, že máme spoustu lidí schopných vytvářet výsledky, ale podstatně méně těch, kteří jim skutečně rozumějí.

Možná se obě generace potřebují víc, než si připouštějí

Zatím se poměrně často mluví o tom, které profese AI nahradí a kdo bude mít na pracovním trhu výhodu.

Osobně bych ale za mnohem zajímavější považoval otázku, jak mohou jednotlivé generace své schopnosti spojit.

Představme si firmu, ve které pracuje zkušený odborník s třicetiletou praxí a vedle něj mladý kolega, který výborně ovládá současné AI nástroje.

Ten mladší dokáže rychle vyhledat nové možnosti, automatizovat rutinní činnosti nebo připravit několik variant řešení.

Starší kolega zase ví, jaké problémy se v praxi opakují, proč některé postupy selhávají a na co je potřeba myslet ještě předtím, než se začne cokoli realizovat.

Pokud budou jeden druhého považovat za konkurenci, pravděpodobně se mnoho nezmění.

Mladší bude přesvědčený, že starší nerozumí moderním technologiím. Starší si bude myslet, že mladší sice umí ovládat nové aplikace, ale o skutečné práci toho příliš neví.

Oba mohou mít v konkrétní situaci částečně pravdu.

A oba tím mohou přicházet o poměrně zajímavou příležitost.

Pokud však své znalosti spojí, mohou získat něco, co ani jeden z nich samostatně nemá.

Rychlost a nové možnosti na jedné straně, zkušenosti a schopnost posoudit jejich skutečnou hodnotu na straně druhé.

Samozřejmě to nemusí být vždy rozdělené podle věku. Znám řadu lidí, kteří se i po padesátce s nadšením pouštějí do nových technologií, stejně jako mladé lidi s mimořádně dobrým odborným úsudkem.

Ostatně bylo by poněkud absurdní bojovat proti generačním předsudkům tím, že si vytvoříme nové.

Umělá inteligence se ale netýká jen práce

Vedle profesního života začíná AI stále výrazněji zasahovat také do mezilidských vztahů.

Chatboti už neslouží pouze k vyhledávání informací, psaní textů nebo programování. Někteří lidé s nimi řeší osobní problémy, vztahy nebo situace, o kterých se jim nechce mluvit s okolím.

Podle výzkumu Pew Research Center z února 2026 využilo 12 % dotázaných amerických dospívajících AI chatboty k získání emocionální podpory nebo rady.

Není nutné na tom automaticky hledat něco špatného. Možnost anonymně si uspořádat myšlenky nebo získat jiný pohled na určitý problém může být užitečná.

Jenže je třeba si uvědomit, že chatbot není člověk.

Nemá vlastní životní zkušenosti, skutečné mezilidské vztahy ani osobní odpovědnost za rozhodnutí, která na základě jeho doporučení učiníme.

Může velmi přesvědčivě vysvětlit, jak se zachovat v určité životní situaci. To ovšem ještě neznamená, že jí skutečně rozumí stejně jako člověk, který něco podobného sám prožil.

A právě tady mohou mít zkušenosti starších generací další význam.

Ne jako univerzální zdroj správných odpovědí. Starší lidé se samozřejmě mohou mýlit úplně stejně jako mladší.

Ale jako zdroj skutečných příběhů, zkušeností a pohledů, které nevznikly statistickým zpracováním obrovského množství textů.

Zároveň by však bylo chybou předpokládat, že pouze mladí lidé mohou začít nahrazovat skutečnou komunikaci rozhovory s AI. Osamělost, potřeba porozumění nebo prostá pohodlnost nejsou vyhrazeny žádné věkové skupině.

I v tomto ohledu tedy budeme muset hledat určitou rovnováhu.

Budoucnost nebude patřit mladým ani starým

Umělá inteligence nepochybně změní způsob, jakým pracujeme, vzděláváme se a komunikujeme. V některých oblastech už se tak děje a v dalších nás změny teprve čekají.

Nelze však automaticky předpokládat, že vítězem této změny bude generace, která dokáže nejrychleji ovládat nové nástroje.

Stejně tak by bylo naivní domnívat se, že dlouholeté zkušenosti člověka ochrání před nutností učit se něco nového.

Dnešní padesátníci mají před sebou ještě řadu pracovních let. Mnozí z nich už během svého života prošli několika zásadními technologickými změnami a není důvod předpokládat, že by se nedokázali přizpůsobit další.

Mladší generace má zase výhodu v tom, že s novými technologiemi vyrůstá a často nemá problém přijímat postupy, které by staršího člověka ani nenapadly.

Obě skupiny tedy mají co nabídnout.

A obě se mají co učit.

Možná bychom proto měli přestat řešit, zda je pro budoucnost důležitější technologická zdatnost, nebo dlouholeté zkušenosti.

Jedno bez druhého totiž nemusí stačit.

Umělá inteligence dokáže velmi rychle zpracovat informace, vytvořit návrh řešení nebo upozornit na souvislosti, které bychom jinak přehlédli. Sama však nezaručuje, že výsledek bude správný, smysluplný nebo použitelný v konkrétní situaci.

K tomu je stále potřeba člověk.

Člověk, který dokáže položit správnou otázku, posoudit odpověď a převzít odpovědnost za to, co s ní udělá.

A je vlastně docela jedno, zda mu je dvacet pět, nebo pětapadesát.

Možná tedy nejde o to, která generace dokáže umělou inteligenci lépe ovládat. Podstatnější bude, která se dokáže naučit využívat ji tak, aby jí pomáhala přemýšlet, a nikoli přemýšlela místo ní.

A ještě lépe, pokud se to jednotlivé generace naučí společně.